Rozhovor s mimem Benoit Turjmanem, hvězdou Gasparády | mukolin.cz

jazyk cz jazyk en jazyk de
 

Rozhovor s mimem Benoit Turjmanem, hvězdou Gasparády

Gasparáda má za sebou jubilejní desátý ročník. Festival nonverbálního umění a pantomimy se ale Kolíně pořádá už od devadesátých let. V roce 1992 k jeho vzniku inspiroval radnici Klub královského města Kolína, později se z memoriálu stal mimoriál a v roce 2012 vznikl nový název festivalu – Gasparáda. Letos jeho produkční JITKA HERMOVÁ, referentka Odboru školství, kultury a sportu MěÚ Kolín, pozvala jako hlavní hvězdu francouzského mima Benoîta Turjmana.
26.09.2021 12:51
(Aktualizováno: 24.9.2021 12:51)
Počet zhlédnutí: 346
PDF E-mail Print

O festivalu z pohledu organizace přinášíme rozhovor v zářijovém Zpravodaji. Jitka Hermová ale také vyzpovídala po festivalu samotného Benoita Turjmana, abychom se o něm a jeho dojmech dozvědělí více. Přepis celého rozhovoru a jeho překlad z angličtiny máme pro vás zde:

Kdy jsi se rozhodl stát se hercem/mimem?

Vlastně jsem se nikdy nerozhodl stát se hercem. Byl jsem požádán o záskok za jiného herce, když jsem studoval práva a politiku. A od té doby jsem jen prostě chtěl pokračovat s vystupováním a vyprávěním příběhů, ať už to mělo jakoukoli podobu. Ale co se týče toho, že jsem se stal mimem, ano, bylo to jiné. Jako aktivní amatér a mladý one-man-showman jsem do svých improvizací a představení vkládal stále více fyzických sekvencí. Zjistil jsem, že mám jistá technická omezení. Proto jsem absolvoval týdenní workshop ve škole Marcela Marceaua u Guerassima Dichlieva, jednoho z jeho asistentů. A to navždy změnilo můj život. Bylo to v únoru 2001. Od té doby jsem chtěl hrát ʺfyzickéʺ příběhy každý den svého života.

Co pro tebe bylo na cestě k herectví a pantomimě těžké?

Určitě každý krok vyžadoval úsilí. Přesto nedokážu říct, jak příjemný a radostný byl každý krok, ať už to byl neúspěch nebo úspěch. Prvním problémem bylo přijít na to, jak moje tělo může mluvit s mou myslí. Pak jsem potřeboval pochopit, ba dokonce procítit, co by se mělo stát v příbězích, které jsem chtěl vyprávět. Posledním záhadným prvkem bylo najít, jak se můžeme s diváky dokonale sladit. A to je okamžik, kdy vznikla moje postava ʺSousedʺ!

Někdy mohou velké obtíže/překážky vyvolat velká překvapení. Po studiu na škole Marcela Marceaua mi došly úspory. Jediná práce, kterou jsem našel, byl kaskadér v zábavním parku. A když se na mě podíváte, neřekli byste, že bych se mohl stát kaskadérem. V té době bych byl raději hercem. Na konkurzu jsem jako zázrakem uspěl (moje tělo dělalo věci, o kterých jsem si myslel, že pro něj nejsou možné).  Každý týden mě čekala nová velká výzva a zůstal jsem tam jednu sezónu. Rok poté mě najali jako dubléra Rowana Atkinsona ve filmu Prázdniny pana Beana, a to na téměř tři měsíce.  Nikdy bych s Rowanem Atkinsonem nepracoval, kdybych se nestal kaskadérem. Tolik jsem se toho naučil, když jsem ho den po dni sledoval! Každý den byl pro mě jako pro mladého herce úžasný.

Když jsi studoval v Paříži na škole Marcela Marceaua, jak vzpomínáš na svá studia? Jak vzpomínáš přímo na Marcela Marceaua? Ptám se proto, že první nápad na zrod festivalu v Kolíně pochází právě od něho.

Studium na škole Marcela Marceaua pro mě bylo zdrojem stálé výzvy a radosti. Každý učitel byl tak brilantní, že vám předával maximum svých znalostí v každém slově, v každém gestu, v každém nádechu. Neměl jsem téměř žádné peníze, nemohl jsem jít ani do kavárny na kafe, dva roky jsem žil jako mnich, oddaný tomu, abych co nejlépe využil svůj čas. Za každou hodinu výuky jsem trávil další tři hodiny tréninkem. Zdaleka jsem nebyl tak brilantní, ale měl jsem hluboké vnitřní přesvědčení, že se mohu donekonečna zlepšovat.

O Marcelu Marceauovi jsem nevěděl vůbec nic, ani to, kdo to byl, a dokonce ani to, co je to pantomima. Ale když jsme s ním měli první lekci, byl jsem ohromen! Ne že by byl dobrý učitel, byl to umělec, který se dělil o své umění. A hlavně to byl mistr ve svém umění a génius. Když nás tento osmasedmdesátiletý muž opravoval, předváděl triky nebo dokonce vystupoval, bylo to vždy, jako by stál před dvoutisícovým publikem. Měl ohnivého ducha. Vyprávěl nám také o historii pantomimy, stejně jako byl dychtivý po našich nových nápadech, propojoval nás s minulostí a posouval nás směrem k budoucnosti. Učitelé Marcela Marceaua se narodili v 19. století, předávali mu znalosti od svých vlastních mistrů. Tolikrát procestoval svět, setkal se s tolika různými lidmi a kulturami. Byl živou knihovnou.

Co bylo impulsem k vytvoření představení ʺLe Voisin / Soused ʺ? Kdy a kde mělo představení premiéru?

Byl jsem členem souboru commedia dell'arte a hrál jsem ve filmu. A zkoušel jsem vlastní němé povídky. Nebylo to zdaleka dobré, ale diváci mi vždycky říkali, že v tom je "něco víc". Jednoho dne jsem byl pozván, abych jednu ze svých povídek zahrál v kině. Měl jsem vystupovat před bílým filmovým plátnem a můj kostým byl ale také bílý. Požádal jsem tedy kostýmní výtvarnici o pomoc. Zeptala se mě, jestli mám ve skříni ještě jiné věci, a mrknutím oka navrhla postavu. Jakmile jsem si kostým oblékl, jako mávnutím kouzelného proutku se postava objevila. Hned po představení mě kamarádka požádala o spolupráci a vytvořili jsme duet ʺSousedéʺ. Tři roky jsme hledali, tvořili a vystupovali se vzrůstajícím úspěchem. Pak moje kolegyně spolupráci ukončila, ale já jsem chtěl v dobrodružství pokračovat. Rok a půl jsem byl schopen zkoušet jen desetiminutové sólo pořád dokola. Pak jsem vystupoval na malém festivalu. Po vystoupení mi zavolal ředitel festivalu a ptal se mě, jestli mám hodinové představení. Řekl jsem, že ano. O tři měsíce později, v srpnu 2015 jsem vystupoval se sólovým představením Le Voisin / Soused. Ale trvalo mi ještě rok práce, než jsem ho přetvořil, a premiéru jsem měl "znovu" v roce 2016.

Vzpomínáš si, jaká byla reakce publika? Cítíš rozdíl v reakcích publika ve Francii a v České republice?

V prvních třech minutách jsou diváci často pochybovační, baví se, ale pochybují. Mezi francouzským a českým publikem je mírný rozdíl. Mám pocit, že české publikum je citlivější u poetických částí. Myslím si, že možná jak těžký byl nebo je zdejší život, se odráží v tom, že máte poetickou kulturu a i duši. V téhle zemi musí být nějaké kouzlo...

Jak se připravuješ před vystoupením? Máš nějaké osobní rituály?

Několik hodin před vystoupením se protáhnu a pak procvičuji tance. Zkontroluji si jeden nebo dva triky. Pak se obléknu, udělám si účes a make-up. A nakonec si nasadím brýle: to je okamžik, kdy se objeví postava. Pak ji nechám reagovat. Než opustím svou šatnu, dám si dvě/tři rady pro představení podle chyb, které jsem viděl během zkoušky, nebo podle obav, které cítím.

Jak vypadá běžný den mima?

Typický den pro mě je jednoznačně ʺden otceʺ! Dělám všechno, co mi umožní, abych dobře hrál/vystoupil večer/v noci. Pro mě jako pro mima je typický den, kdy na zkoušce najdu jedno dobré gesto, den, kdy mě dojme reakce někoho na ulici nebo krása umění.

Jak tvoje rodina přijala tvou hereckou profesi? Obvykle se říká, že mimové jsou doma tiší a moc se neprojevují... A jak to máš ty?

Rodiče s mou profesí vždycky souhlasili, studium i živobytí jsem si platil sám. A moje žena a děti milují to, co dělám. Jsou mi mnohem víc než oporou. Doma moc nemluvím, pravda, ale hodně vyjadřuji své pocity.

Viděl jsi na Gasparádě nějaké představení? Líbilo se ti některé z nich?

Rád bych se podíval na všechny, ale bohužel jsem neměl tolik času. Viděl jsem Losers Cirque Company, kolik energie mají. Viděl jsem Bratří speciál, kdy my diváci jsme měli pocit, že se bavíme se starými známými! A moc se mi líbilo představení Johnny a Jenny: je tak rozkošné, veselé, citlivé a jaký má rytmus!

Máš nějaký herecký vzor?

Mám jich hodně, nebudu je ale všechny jmenovat! Když jsem byl mladší, měl jsem rád Michela Courtemanche, francouzského herce Pierra Richarda a Jima Carreyho. Nedávno jsem objevil tvorbu Rowana Atkinsona a byl jsem ohromen. Určitě mám rád Chaplina, Keatona a Harolda Lloyda, z nichž posledně jmenovaný má na mou postavu velký vliv. Na jevišti mám rád své francouzské kolegy mimy Juliena Cottereaua, Patricka Cottet-Moina a Patrice Thibauda. A samozřejmě Marcela Marceaua!

Jak vnímáš osobnost Jeana Gasparda Deburaua? Co ti přinesl pobyt a vystoupení na Gasparádě?

Četl jsem jeho životopis od francouzského autora Tristana Remyho. Deburau je takový komplexní člověk, oddaný svému umění a publiku. I na vrcholu své popularity zůstal tak blízko svému publiku, stále vystupoval v divadle na předměstí Paříže a odmítal hrát v centru města ve velkých divadlech. Bohatí lidé se na něj museli jezdit dívat mimo Paříž. Vystoupení v Deburauově rodném městě mě velmi dojalo. Mám pocit, jako by mezi námi nyní existoval dvě stě let starý most.

Jak se ti líbí festival Gasparáda? ... Chtěl bys něco dodat?

Gasparáda je radost! Tolik lidí se přišlo podívat na všechna různá představení. Vy Češi máte s tímto uměním pantomimy něco společného. Pokračujte ve sdílení radosti a kouzel... a ať žije festival!

A nakonec něco osobnějšího: Kdy a kde ses narodil? Několikrát se mě ptali na tvůj věk. Možná proto, že tvé vystoupení bylo neuvěřitelně nabité energií a je obdivuhodné, že dokážeš sám odehrát představení delší než hodinu. To není běžné a musí to být velmi fyzicky náročné.

Děkuji za kompliment! Narodil jsem se v roce 1979 ve francouzském Lyonu a stále tam bydlím. Po studiích na škole Marcela Marceaua jsem žil 13 let v Paříži. Už nejsem tak mlád, ale rád se dělím o živé příběhy! Abych mohl dobře vystupovat, musím být odpočatý, ale především: publikum je nejlepší palivo/pohon J!

 

Rozhovor vedla a přeložila Jitka Hermová

MěÚ Kolín
Oddělení marketingu a cestovního ruchu

Obrázky

gaspa_skala-15 gaspa_skala_mobil IMG_4778 Mim_Benoit-26 Mim_Benoit-75 gaspa_skala-19 Benoit (3) Benoit (7) Benoit (14) Benoit (4) Benoit (16) Benoit (2)